Křečci a křečíci tvoří nejpočetnější řád savců vyskytující se po celém světě. Jejich druhů je kolem 3000 a mezi nejznámější patří křeček zlatý. A u toho to také všechno začalo. Křeček zlatý byl popsán roku 1839 přírodovědcem Watterhousem. Až roku 1930 se podařilo zoologovi profesoru Aharonimu odchytit první živé křečky zlaté v Sýrii. Začali se tak jako první chovat v domácím prostředí a také se úspěšně rozmnožovat. Křečci zlatí žijící v zajetí pocházejí právě z těchto dříve odchycených. Dnes se jich jen české republice vyskytuje několik stovek tisíc.
Křečci patří do k podřádu myšovci (Myomorpha) a k čeledi křečkovití (Cricetidae). Rozdělit je pak můžeme také na velké, střední křečky a nejmenší na křečíky. Živí se převážně semeny, obilovinami, bobulovinami, ale hmyzem, larvami a drobnými živočichy. Dále pak specifickou stravou dle místa, kde žijí.
Křeček zlatý (Mesocricetus auratus)
Křeči zlatí váží 80–160 g. Pohlavně zralí jsou kolem 28. dne od narození. Březí jsou asi 16 dní a rodí 5-10 mláďat. Dožívají se 2-4 let. Ve volné přírodě se ukládají k zimnímu spánku, v norách hlubokých asi jeden metr, a jejich tělesná teplota klesá na +4°C. V průběhu pár dní se však probudí, aby se najedli, a poté opět upadají do spánku. V domácím chovu do zimního spánku neupadají, pokud v místnosti není méně jak 10°C. Stejně je tomu tak i u ostatních křečků.
- Tříbarevný: Zbarvení u křečků je nerovnoměrně tříbarevné. Díky postupnému a cílenému šlechtění se zabarvení stalo symetričtější. Barvy se střídají v odstínech černé, šedé a bílo zlatavé. Často jsou označování jako „křečci panda“. Bílé symetrické skvrny podobné sedlu mají právě medvídci panda.
- Dlouhosrstý: Srst je dlouhá a má saténový lesk. Říká se jim také US teddy či angora. V domácím prostředí se mnohdy se stává, že se křeček o svou srst není schopen postarat sám a přeroste. S tímto je nutné křečkovi pomoci a srst zkrátit. Jsou obecně náchylnější na choroby.
Podrobnější informace o křečku zlatém (syrském) najdete v samostatném článku zde.
Křečík džungarský (Phodopus sungorus)
Je nejrozšířenějším a nejznámějším plemenem chovaným u nás. Pochází ze Sibiře a Kazachstánu. Většinou žijí samostatně. Společně je můžete vidět do jejich pohlavní zralosti. Pak je třeba je od sebe oddělovat. Při společném soužití se vzájemně mohou ošklivě napadat. V případě soužití v páru, by byla samička stále březí. Aktivní jsou i během dne. Lehce získávají u lidí důvěru.
Zabarvení srsti je šedohnědé s typickým „úhořím pruhem“ na zádech, bříško je bílé. Barevné mutace jsou světlá perlová a modrošedá safírová. Délka těla je 80 – 100 mm, váží 35 – 45 g a dožívají se 2-3 let, výjimečně až 4.
Podrobnější informace o křečíku džungarském najdete v samostatném článku zde.
Křečík Campbellův (Phodopus campbelli)
Žije ve stepích a polopouštích Číny a Mongolska, většinou v páru, ale i osamoceně nebo ve skupině. V domácím prostředí však mají rádi společnost. Neměli by se tedy chovat samostatně. Pro svůj život si vybírají jednoho partnera a jsou si věrní. Podobají se křečíkovi džungarskému, ale odlišíme je od sebe malou bílou bradkou kolem tlamy.
Zbarvení srstí je strakatě žlutohnědé a „úhoří pruh“ je hnědý. Délka těla je 80–95 mm a váží 35 – 50 g. Dožívají se 2 až 3 let. Lehce si získá důvěru k člověku.
Křečík Roborowského (Phodopus robowskii)
Jedná se o jednoho z nejmenších křečíků světa. Pochází z polopouští a pouští Mongolska, Číny a Kazachstánu. Mají rádi písčité prostředí a rádi žijí ve společnosti. Je však vhodné chovat samice a samce zvlášť. I samci se dobře snesou, ale musí se dobře znát. Pro jejich velikost je vhodné chovat je v teráriích nebo akváriu, klecí by se protáhli. Jsou velmi aktivní, neposední a pohyb vyžadují. Je třeba klec vybavit kolečkem. Dají se velmi špatně pro svou hbitost chytit.
Vzhledově jsou pro ně typická ochlupená chodidla. Srst je na vrchní straně světle hnědá, bříško, tlapky a ocásek jsou bílé. Nad každým okem má bílou skvrnu. Barevnou variantou je světlá mutace. Velký je 45 – 50 mm, hmotnost se pohybuje mezi 20 – 25 g a dožívá se dvou až tří let.
Křeček polní (Cricetus cricetus)
Nazýván je také křeček obecný. Jedná se v Česku o velmi vzácný a silně ohrožený druh chráněný zákonem. Často je zaměněn se syslem, ale od něj se výrazně liší svou barvou srsti. Žije samotářsky na polích a v suchých oblastech. Hrabe nory s více východy.
Barva srsti je žlutohnědá na hřbetu a černá na břiše. Čenich, líce, boky a nohy jsou bílé. Jeho váha se pohybuje mezi 160–600 g, velký je 21–34 cm. Vyskytuje se po celé Evropě.
Křeček bělohrdlý (Neotoma albigula)
Tento býložravý křečík je věčným dietářem. Jenom díky tomu se neotráví jedovatými rostlinami, které jsou jeho hlavní obživou. Pochází ze Spojených států a živí se rostlinami, které obsahují toxiny jako obranu proti ožírání od zvěře nebo hmyzu. Mezi tyto rostliny patří např. pelyněk, juka nebo jalovec. Od každé jedovaté rostliny sní křečík pouze malé množství, velmi hodně pijí, a tak regulují hladinu toxinů tak, aby jim neublížila. Atypicky staví nadzemní hnízda.
Zbarvení srsti je žlutohnědé na hřbetu, břicho, boky a nohy jsou bílé. Velký je v rozmezí
205–255 mm, váží 250–400 g.
Křečík Eversmannův (Allocricetulus eversmanni)
Pochází z Kazachstánu, severní Číny, Mongolska a žije ve stepích a polopouštích, ale vyskytuje se také často na polích. Někdy je považován za škůdce pro svou oblibu v kořínkách rostlin a cibulovinách. Jídelníček však doplňuje i o drobné hlodavce, např. mláďata myší. Do Evropy se dostane zřídka. Vyskytuje se spíše u soukromých chovatelů nebo v Zoologických zahradách.
Jeho srst je popelavě hnědá a je ostře ohraničena od bílého břicha. Na prsou a na hrdle se objevují hnědavé skvrny. Hmotnost je 60–80 g, velký je křeček 135–165 mm. Dožívá se 2-3 let.
Křečík šedý (Cricetulus migratorius)
Křečík obývá poměrně rozsáhlou oblast. Vyskytuje se v Řecku, Bulharsku, Rumunsku, ale i v části Ruska. Zajímavostí je jejich hnízdění kolem vlakových nádraží v Moskvě. Příčinou je zavlečení společně s přepravovanými zemědělskými produkty.
Má nenápadné šedohnědé zabarvení a i typický „úhoří pruh“ je velmi málo znatelný a někdy i úplně chybí. Břišní strana je bílá až lehce šedivá. Velký je 90–110 mm, váží 25–36 g a dožívá se 2-3 let. Je velmi aktivní a hbitý, podobně jako křečík Robowského.
Křeček kaktusový (Peromyscus eremicus)
Žijí ve stepích, skalnatých pustinách, polopouštích a pouštích na jihozápadě Spojených států, v severním Mexiku a přilehlých ostrovech. Žijí většinou v podzemních norách. Často je chován jako laboratorní zvíře při genetických výzkumech. Jejich hlavní potravou jsou kořínky, hmyz, drobní živočichové, ale hlavně to jsou semena borovic a jalovců. U nás je chován hlavně v plzeňské zoologické zahradě, kde je i úspěšně rozmnožován. Pro domácí chov vyžaduje větší terárium (min. 1 metr dlouhé) a je to mírné zvíře, které Vás málokdy kousne. Velmi rád šplhá, proto je nutné terárium o tyto možnosti vybavit.
Jeho zabarvení se liší od místa jeho výskytu. Svrchní strana je šedo hnědá, břísko je bílé nebo lehce do šeda. Nápadní jsou svým dlouhým ocasem, který hraje významnou roli při termoregulaci. Nejčastěji žije v párech. Velký je 80–90 mm, hmotnost se pohybuje mezi 18 – 44g.
Užitečné informace